Národní park Pallas-Yllastunturin
Tak dnes bylo skóre 11:0. Na celé čáře zvítězili sobi, jinak jsme nepotkali ani živáčka.
Včera lidé přece jen převážili, ale jen proto, že jsme byli blízko lyžařského centra Akaslompolo. Oba dny jsme strávili v Národním parku Pallas-Yllas (https://www.nationalparks.fi/pallas-yllastunturinp/nature). Prý je zde nejčistší vzduch na světě!
Při příjezdu nás překvapilo množství chat a srubů všude kolem (pak jsme zjistili, že Yllas je největší lyžařské středisko ve Finsku, takže v zimě tu musí být opravdu živo). Upravili jsme proto trochu plánovanou pěší trasu a našli si místečko u jezera Kesankijarvi, odkud jsme mohli ráno rovnou vyrazit.
Nejdříve jsme obešli jezero a pak pokračovali na Kesankitunturi, kopec naproti lyžařskému středisku na Yllasu. Nebýt turistického útulku pod vrcholem, kde zrovna svačilo pár turistů, by i tady vedli sobi.
Cesta i výhledy úžasné, na vrcholu s námi trochu mával vichr, ale počasí celkově krásné, stále nahé nohy (nechápu, některé ty čepičáře a rukavičáře, co jsme potkávali🙂).
Sestup byl docela náročný, ale dole nás čekala odměna v podobě palačinek plněných salátem se sobím masem.
Po návratu k autu, při pohledu na plné parkoviště, jsme znovu přehodnotili plány a popojeli kousek dál.
Cestou jsme i doplnili zásoby, vypadá to, že tady hlad nebude🙂. Obchodů zatím dost, a plných dobrot, o restaurace také není nouze a lesy jsou plné borůvek, brusinek a hub.
Zakotvili jsme tedy o 17 kilometrů dále, uprostřed lesů, vytáhli gril a pak dokonce ještě stačili vyrazit po okolí, projít Saivonkierros.
V úterý jsme vyrazili znovu rovnou od našeho pojizdného domečku podle řeky Akasjoki lesy plnými hub a bobulek. To pak po chvíli člověk cítí nejen nohy, ale i záda, když se pořád ohýbá pro další a další dobrotu. Jen je třeba dávat pozor, rostou tu i jiné potvůrky. Třeba "raušinky " čili vlochyně bahenní, která má halucinogení účinky (o kterých jsme se přesvědčili už v Norsku) nebo Šicha černá - Sámové je sbírají a jedí, ale může být i smrtelně jedovatá. Krásný, ale zcela bez chuti je i Dřín švédský.
A houby, kam se podíváš 🙂. Můžeš tu chodit s nůší po cestě, i když tady místní houby přece jen občas sbírají (hlavně lišky), jsou jich plné lesy, srdce houbařovo plesá.
Nohy jsme si tentokrát protáhli pořádně, ale stálo to za to. Turistické značení je tu slušné a pěšinky přes bažiny udržované, takže jsme se v nich netopili jako ve Skotsku.
Na závěr naší trasy jsme ještě vyšplhali na Akasero. Vítr nás málem odfoukl, ale ten výhled, skoro přes celé Laponsko, stál za to.
Komentáře
Okomentovat