Zájezd

 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit... 

Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem...

Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma. 

Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁. 

Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nenechat se ošálit názvem. Název Národní parky Peru, Bolívie a Chile zní pro nás, milovníky přírody, báječně. Až na to, že v reálu, jsme je většinou pouze projeli autobusem či mikrobusem (kde výhled má obvykle jen průvodce sedící vpředu...) a spoustu času jsme trávili v hlučných přelidněných městech, místech, kterým se obvykle vyhýbáme... 

Viděli jsme tři země a zjistili, že naše Evropa je zcela jiný svět. Největším šokem pro nás byla Bolívie se svými hromadami odpadků všude, kam se podíváš a smečkami toulavých psů. A také bandity v oblecích, které vede matróna v kroji alespoň s padesáti sukněmi, požadujícími "příspěvek na opravu silnice" (silnice - rozumí se prašná cesta plná výmolů vedoucí skrze skládku). Snad jen v Chile byl trochu větší pořádek... 

V obvyklém městě v Bolívii i v Peru téměř nevidíš jediný normální dům, jen neomítnuté nedokončené stavby bez střech, ze kterých z betonu ční dráty a železa, snad marně čekající na další patro. Pokud je vidět střecha,  jedná se spíše o maličké přízemní "kolničky" pokryté vlnitým plechem, které jsou všude rozseté jak krabičky od sirek. 

A všude odpadky.... Ani miniaturní historické centrum z doby španělské kolonizace dojem moc nezachrání, protože téměř všude je šílený provoz. Auta všeho stáří a stavu, motorky, tříkolky, troubení, křik a mraky lidí v každou denní dobu. Dopravní pravidla neexistují, kdo si troufne, ten jede hlava nehlava... 

Velká část žen chodí stále v tradičním oblečení, a to i ve městech! 

Přednáška v knihovně v Huarázu

Všude široké barevné vrstvené sukně, pruh látky přes záda jako batoh nebo nosítko na dítě, klobouky všemožných tvarů podle místa, kde se zrovna nacházíte a dlouhé černé copy... 

Příroda je ovšem krásná všude (proto bych klidně města vynechala🙂). Výlet na Machu Picchu byl úžasný, stejně jako sestup do Pisacu nebo výstup na Chacaltayu či procházka pod Huarascánem. 

Část všech tří zemí tvoří poušť nebo aspoň krajina, která se poušti hodně podobá, prach a písečné duny. 

Zájezdová malá skupinka byla v pohodě, 11 lidí je tak akorát, pokud se sejdou příjemní lidé. Tady se k našemu překvapení sešli samí dlouhodobí cestovatelé, my jediní jsme byli poprvé za oceánem a na jiném kontinentě. A i 11 může být pro někoho mnoho, protože ke konci nás zbylo jen 9, když si dva účastníci udělali vlastní program. My si to vyzkoušeli a můžeme srovnávat. Každé cestování má svoje plusy a mínusy a "jaký si to uděláš, takový to máš" je sice nejlepší, ale v exotice se člověk se zajištěným zázemím cítí přece jen bezpečněji (i když není vždy všechno podle jeho představ). 

Jestli se do Peru vrátíme? Líbilo se nám tam moc, ale návrat zatím neplánujeme. No a Bolívie nás  dál také neláká, těch odpadků všude na nás bylo už moc. Ale Chile by ještě asi stála za prozkoumání 🙂. Tak možná někdy... před námi je celý svět!