Jak se pere s Peru

Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko.

Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂. 

Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím...

Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky filmům, protože spát se nedalo, bylo to fakt dlouhé a stísněné. Vzlétli jsme v 19.40 směr Madrid, naštěstí bez výrazného zpoždění, protože na přestup bylo jen něco málo přes hodinu. Proběhli a projeli jsme tedy madridské letiště na opačný konec k letadlu do Limy a kolem šesté ráno jsme už stepovali u kufrů a pak u odbavení na další let, tentokrát do Cuzca. Zdálo by se tedy, že let netrval ani tak dlouho, ale je nutné připočíst ještě 7 hodin časového posunu... 

Souběžně s přesunem probíhalo seznámení s naší skupinkou. I s průvodkyní je nás celkem 12.

Dvě Kámošky Cestovatelky, Bělák a Šedák, páreček Hlavička a Kulička a "Liliana" (podle naší bývalé sousedky) jsou téměř všichni (+ -) vrstevníci seniorské Vedoucí. No a zbývající Rázňačka s Nemluvkou jsou asi o generaci mladší.

V Cuzcu jsme nasedli do čekajícího mikrobusu a naše peruánská cesta konečně začala naplno. 

Historické centrum Cuzca (https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Cuzco) je poměrně malé a rozhodně stojí za prohlídku. 

Cuzco je  opravdu turistické centrum, pouliční prodejci a restaurační naháněči se překřikují, všude plno lidí. Historické město z doby španělských dobyvatelů se stavbami že 16. století není příliš velké, projde se pohodlně pěšky, jen je třeba počítat s převýšením. V nadmořské výšce kolem 3 300 metrů je každá ulice nebo schody do kopce znát.

V Cuzcu proběhlo i naše první seznámení s jihoamerickými hotely, kterým často chybí okna do ulice. Pro  nás zvyklé na otevřený prostor, jsou pokoje spíše jako kobky. Většina hotelů má vnitřní nádvoří s pavlačemi, často plné květin  a pokoje s okny na chodbu. Na nádvoří nebo u recepce občas stojí na stolku termoska s horkou vodou a miska s lístky koky. To proti výškové nemoci. A musím říct, že to fakt pomáhá😁.

V Cuzcu se k nám na pár dní přidal peruánský průvodce, od něhož jsme se dozvěděli spoustu zajímavých věcí a který mluvil tak krásně španělsky, že když jsme  se  zaposlouchali, měli jsme skoro pocit, že rozumíme😁. Rozhodně nás setkání s ním povzbudilo v pokračování ve studiu španělštiny! 

Z Cuzca jsme pokračovali na posvátné místo Inků Sacsayhuaman. 

Prohlédli jsme si "incké lázně" Tambomachay (https://en.m.wikipedia.org/wiki/Tambomachay). 

A po tajném indiánském obřadu  jsme se prošli kolem terasovitých políček v Pisacu. 

Překonali jsme horský průsmyk Abra de Malaga, 4 330 metrů nad mořem, na dýchání už to při každém rychlejším pohybu bylo znát. 

Posvátným údolím Inků jsme dojeli do Ollaytantamba, jednoho z posledních Inckých útočišť, kde bylo zrovna docela veselo🙂. 

Zlatým hřebem programu byla cesta na Machu Picchu, jejíž závěr byl vskutku dobrodružný, neboť jsme s mikrobusem odbočili ze silnice na prašnou cestu ve výstavbě a v oblacích prachu jsme se téměř dvě hodiny kodrcali krásným kaňonem.

Kosti vytřesené, plíce zaprášené, jsme stanuli na pevné zemi, tam kde končila silnice a vydali se podél už nepoužívaných kolejí do 10 km vzdáleného Machu Picchu Pueblo. 

Na Machu Picchu jsme vyrazili brzy ráno, je to opravdu turistická atrakce, je třeba mít dopředu objednané lístky na autobus, vstupenky, průvodce... Přijít jen tak rozhodně není možné. 

Z Machu Picchu Pueblo jsme ještě popojeli turistickým vláčkem zpátky do Ollaytantamba a navštívili Salineras de Maras, saliny, kde těží vzácnou růžovou sůl (ke vstupence jsme dostali balíček soli, která se nám po pár dnech vyspala do kufru😁). 

Teď jsme na cestě k jezeru Titicaca🙂 (přejezdy si asi zaslouží vlastní kapitolu, stejně jako jídelní sekce 😁) 

Na konec ještě přidávám postřehy mého spolucestovatele:

Máme za sebou první týden na cestě a jelikož jedeme dlouhý 8 hodinový a poněkud utajený přejezd k jezeru Titicaca je čas na první postřehy. 

Čím začít? Třeba Incy, kteří tu byli nejslavnější a dobyli největší území skoro celé Jižní Ameriky? Bohužel jen na dvě století.....Škoda, hlavně proto, že jejich stavby, zemědělství, astronomie, společnost a další věci byly velmi vyspělé. Tak vyspělé, že by dnešní Peruánce určitě pozvedly na jinou životní úroveň! Dnešní Peruánci rozhodně nevypadají jako potomci Inků ale ani zdaleka tak nežijí. I velké město Cuzco, které bylo hlavním sídlem Incké říše je značně zaostalé, budovy sice odolné zemětřesení ale nevzhledné, skelet vyplněný cihlou a s čouhajicími dráty do nebe. To když bude potřeba "vyhodit" další štok. Ulice jsou plné prodejců všeho možného od masáží až po cetky. Matky přitom doprovází maličké děti a jsou s nimi na ulici, na zemi jen aby se přitáhla pozornost bohatého turisty doslova do noci. Oběd v restauraci vyplněn permanentní nabídkou. Slušně vychovaný Evropan tak neustále zdvořile odmítá, až přestane být zdvořilý. Není to Asie, kde ti lezou do kapes ale příjemné to není.

Tak zatím takto příště třeba něco k nadmořské výšce??? ✋