Faial

Faja do Belo se s námi rozloučila nádherným východem slunce, který přešel rovnou v mrholení. Čekala nás poslední dramatická cesta ještě menší čtyřkolkou než včera, protože ta normální se už na utrženou cestu po dešti  nevešla. 

V úterý byl na řadě poslední trajekt. Teď už budeme mezi ostrovy jenom létat. Nejdřív jsme k němu museli ale dojet přes obvyklé živé překážky 🙂. 

Dopoledne jsme ještě stihli procházku po Velasu. 




I hora Pico na protějším ostrově se ukázala... 





A pak už couvat na trajekt. Trajekty se nám nakonec velmi osvědčily, s jedním půjčeným autem jsme zvládli tři ostrovy🙂. První trajekt jsme měli přes Directferries, což se úplně neosvědčilo (vzhledem k častým změnám, které jsou tu díky počasí obvyklé, je lepší vše řešit operativně na místě). Další jsme měli přímo od Portugalců, https://www.atlanticoline.pt/, a bylo to OK, dokonce i s jiným autem, než jsme původně měli mít. 




Velasu a Sao Jorge jsme už jen zamávali a se zastávkou v Sao Roque na ostrově Pico jsme se vrátili zpět na Faial. Cestou se nám dokonce ukázalo i hejno delfínů! 
Pozdní oběd byl v Hortě v Peter Cafe Sport, vyhlášeném baru, kde se víc jak 100 let schází jachtaři z celého světa a který má i vlastní poštovní známky. 





Pak už jen krátká procházka na vytrávení a nákup a honem do Varadoura, do nového "domečku" s novým výhledem🙂. Stihli jsme to tak tak, než se rozpršelo... 



A pršelo celou noc, takže vyprané prádlo (ano, je tu i pračka!) se nám venku pěkně vyplajchovalo😁. 
Kvůli dešti jsme ráno zvolili program autoturistického poznávání ostrova. 





Celé dopoledne jsme nakonec strávili v Capelinhos, kde v roce 1957 vznikla nová sopka, zdokumentovaná takřka v přímém přenosu a ostrov se tak zvětšil o 2 km2. 


Maják přežil, původně ale stál jako každý správný maják na útesu nad mořem. Dnes by okolní krajina mohla účinkovat ve sci-fi z jiných světů. 






I návštěva vulkanologického muzea a majáku stála za to. Taky trochu jako sci-fi🙂.



Před dalším průzkumem jsme se samozřejmě museli posilnit vydatným portugalským obědem (na večeři už nikdy nedojde🙂). 


A přes několik vyhlídek dál. 





Ještě jsme se zastavili v Praia do Almoxarife, kde je jedna z mála opravdových pláží, sice s černým pískem, ale aspoň nějakým. Asi proto se tu vylodili jedni z prvních osadníků 🙂. 


Ale ty šutry tu taky nechybí... 



Pak už jen Jardim botánico do Faial, tedy botanická zahrada. Také krutě mimo sezónu, nikde nic a nikdo nikde, ideální doba pro nás 🙂. 


A za nevím kolikáté přeháňky vnitrozemím zpět do Varadoura. 









Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se pere s Peru

Obrázek
Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko. Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂.  Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím... Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky f
Další informace

Zájezd

Obrázek
 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit...  Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem... Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma.  Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁.  Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nen
Další informace

Antequera a Ronda

Obrázek
 V noci byl klid, jen sýček houkal a kolem deváté přijel hrobník s hrobnicí uklidit záchod a hřbitov 🙂. A my pokračovali dál podle atlasu po vyhlídkové dálnici směr Ronda. Dálnice opravdu vyhlídková byla, znovu citrusové, mandloňové a olivové sady, údolí lemovaná horami a skalami. Krajina málo obydlená, ale udržovaná a obdělávaná člověkem.  Proti jižní Itálii je tu čisto, lepší silnice a domy většinou udržované. A musím konstatovat, že krajina ve španělském vnitrozemí je mnohem pestřejší a zajímavější než přímořská paneláková rovina. Místy si člověk dokonce připadá spíš jako někde v Mexiku. A když mu zdálky zamává zasněžená Sierra Nevada, to je teprve paráda.  Odpoledne nás cesta zavedla do Antequery, kterou jsme jako obvykle projeli přes náměstí a pěší zónou (navigace zase excelovala) až na parkoviště na kraji města. A mohli jsme se kochat.  Prohlídka stála za to a ani oběd neměl chybu!  Bylo jasné, že do Rondy už dnes nedojedeme, a tak bylo dále jediným úkolem najít místo na spaní.
Další informace