Hory, spáleniště a vodopády

 Z Escamarao od Doura vyrážíme podle mapy tou nejmenší silničkou přímo na jih a opravdu se k naší úlevě brzy ocitáme v naprosté pustině. Projíždíme nádherným eukalyptovým lesem, který se ale náhle mění ve spáleniště... 

Cesta spáleništěm nás vede výš a výš a najednou jsme v horách!

Hledali jsme pouze méně obydlenou krajinu a objevili úžasné hory Serra da Arada. A nakonec jsme zde našli i místo na spaní. 

Další den ráno jsme se hned vydali na průzkum. I tady jsme objevili stopy po požáru. 

Ale naštěstí nás to neodradilo, a tak jsme po uzounké silničce přes Portal do Inferno skončili v Aldeia da Pena, břidlicové vesničce se 13 obyvateli, zato s dvěma restauracemi. 

V té první jsme si hned rezervovali na odpoledne oběd a vyrazili pěšky na další průzkum. 

V nepřehledném terénu jsme chvíli trochu bloudili, ale nakonec jsme úspěšně dorazili do další vesničky Covas do Monte.

I tady byla restaurace, otevřená dokořán, ale nikdo v ní. Ovšem právě před námi z ní vyběhla paní, kterou jsme pak viděli sklízet usušené kapradí. Třeba to byla hospodská😀 

A pak zase nahoru a dolů přes Covas do Rio.

A pak zpátky, jak kamzíci soutěskou vzhůru sutí kolmo do kopce, na oběd. 

Dorazili jsme s prvními kapkami deště, právě včas na výborný oběd v rodinné restauraci. Majitel byl rázný Portugalec, dcera, tři vnoučata včetně kojence, zeť byl Francouz, co nepil portugalské víno, a babička asi vařila. Ti tam tedy určitě i bydleli a jídlo i atmosféra byly úžasné. 

K večeru jsme se, stále za deště, přesunuli na Sao Macario a tam zůstali pod ohromnými jehličnany, které jako zázrakem přežily řádění loňského požáru. 

Noc byla dlouhá, déšť nám celou noc bubnoval do střechy, ale ráno už jsme vyjížděli za sluníčka. 

Řeku Dao, po které je pojmenovaná další portugalská vinařská oblast, jsme přejeli u Santa Comba Dao a těšili se na nejvyšší portugalské pohoří Serra Estrella. Bohužel, kdybychom bývali věděli, co nás čeká... Letos v zimě ještě krásně zelené hory z velké části prakticky neexistují. Jen desítky kilometrů spáleniště... Šílená zkáza a deprese. 

U oběda jsme se konečně trochu vzpamatovali a doufali, že je té hrůze konec.

 

Restaurace v údolí ve starém mlýně, vodopád, zelená vesnička s obsypanými fíkovníky.

Nechali jsme se tedy vylákat na procházku... 

A vrátili se celí zamazaní od popela. 

A cesta autem čerstvým spáleništěm pokračovala dál a dál. Chudák Serra Estrella, jako kdyby nám shořely Krkonoše.

Až skoro po 100 kilometrech, před Castelo Branco, se krajina začala znovu zelenat a my byli rádi, že to máme za sebou. 

Místo na noc jsme ale stejně raději hledali ještě kus dál. 

Ráno jsme však dali horám přece jen další šanci. 

Ve Villa Velha de Rodao jsme přejeli  řeku Tejo,  nejdelší řeku na Pyrenejském poloostrově (1007 km), která pramení v pohoří Sierra de Albarracín ve Španělsku a vlévá se do moře v Lisabonu v Portugalsku (že by byla příště Expedice Tejo? 🙂). Dál jsme pokračovali do Alenteja podél španělských hranic k vodopádům v Serra de Sao Mamede. Tady naštěstí nehořelo a díky vodě bylo krásně zeleno. 

Najít vodopády byl ovšem oříšek. Už po několikáté značky i obyčejné cesty na mapách chyběly, takže kde zastavit a kudy jít byla trochu detektivka. Ale všechny tři vodopády stály za to. 

Cascata da Juliao je dostupná z Odres, za barem vlevo na pěšině se nechá zastavit a pak jít po svých. Všechny vodopády spojuje GR 61, bohužel není na mapách.cz, není okružní a z velké části vede po opuštěných silničkách, takže jsme ji nakonec i projeli naším autíčkem 🙂. 

U Cascata da Rabaca jsme zastavili u silnice, po značce jsme vyrazili do lesa a kousek od španělských hranic byl, kde se vzal, tu se vzal, vodopád s výhledem a koupáním v křišťálové vodě. 

Pozdě odpoledne jsme snad nejdéle hledali místo k zastavení blízko Pego do Inferno před Mosteiros. 

Mezitím jsme stihli i hóóódně pozdní oběd v Alegrete. 

Tedy nejdříve nám bylo řečeno, že už nic nemají, finito! Po pivu a skleničce vína ale pan majitel zmizel v kuchyni a za chvíli přišel s talířkem čehosi, že obsluha už skončila, ale jestli to chceme, máme si sednout v baru. I sedli jsme si, a vyklubalo se z toho typické alentejské jídlo "jardiniera de frango", po kterém nám pupky stály a majitel ještě na účet podniku přinesl "aguardente", kořalku, a když místní štamgasti viděli, jak mi šlehají plameny i z uší, přinesl ještě "ginju" (něco jako griotku). 

Po jídle tedy nezbylo než se jít ještě projít. Naštěstí bylo kam, protože přímo nad námi bylo městečko Alegrete. 

Hledání noclehu se večer trochu protáhlo díky ceduli "propriedade privada" na vytipovaném místě. Ale nakonec jsme to těsně po západu slunce u přehrady Santa Eulália zvládli na jedničku. 

Ráno už nás čekal jen dlouhý přejezd co nejblíž k našemu domečku v Salemě. Zastavili jsme ještě na kávu v Redondo. 

A pak už byl jen oběd při cestě ve Vidiguiero, kde jsme poprvé opravdu dlouho čekali, ale nakonec to stálo za to. 

Poslední noc před Salemou jsme strávili u potoka tekoucího od Fonte Santa u Alferce v Monchique a před námi je nová kapitola. Salema. 

https://mapy.com/s/bazeketaje

Takže se loučím a možná v půlce listopadu nashledanou. Odkud? Nechte se překvapit 🙂.