Vypadá to, že portugalská část naší Expedice Douro bude spíše road trip🙂. Vyhlídková cesta autem po silničkách, od říčního přístavu k druhému, od vyhlídky k vyhlídce. Krajina je tu fantastická, hluboká údolí, prudké kopce a všude vinice. Není divu, že tahle oblast byla vyhlášená jako památka UNESCO. Chodit se tu dá samozřejmě taky, ale cesty sledující řeku jsou velmi vzácné, takže se spokojíme jen s mnoha malými vycházkami. Ostatně naše mapy to tu turisticky moc zmapované nemají, už jsme objevili spoustu cest a turistických značek, které na mapě vůbec nejsou.
Po rozloučení s Nosa Senhora de Campo jsme pomalu vyrazili dál k Vila Nova de Foz Coa a soutoku Doura a řeky Coa, což je zároveň "soutok" dvou parků UNESCO.
Údolí řeky Côa je světově proslulé díky obrovskému množství paleolitických skalních rytin objevených v 90. letech 20. století při stavbě přehrady. Tyto prehistorické umělecké artefakty, pocházející z doby přibližně 22 000 – 10 000 př. n. l., ukazují zobrazení zvířat a byly v roce 1998 zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO,
Sešli jsme po 890 schodech dolů k soutoku Coa a Doura až na opuštěný železniční most.
Trať z Pocinho do Barca d'Alva na španělských hranicích byla otevřená 1887 a umožnila mezinárodní spojení z Porta až do Salamancy, která byla v roce 1988 uzavřena. Zbývající část Linha do Douro z Porta do Pocinha, s tunely a vedoucí stále po břehu řeky, je využívána z velké části turisty.
A trať je to opravdu impozantní, zvlášť když po ní jede vlak.
Blízko železniční stanice Freixo de Numao jsme objevili báječnou restauraci, přímo s výhledem na řeku, lodě i vlak a tak byl typický portugalský oběd (porce jak pro slona🙂).
A jak jsme se naučili ve Španělsku, po obědě musí být siesta, nejlépe u řeky 🙂.
Pak ještě přes pár vyhlídek k Sao Salvador do Mundo, kopci s několika kapličkami a výhledem na všechny strany.
Při západu slunce jsme ještě zvládli krátkou procházku na jednu stranu a východ slunce jsme ráno sledovali přímo ze dveří auta.
Pokračujeme skoro krokem po úzkých silničkách, nikde ani živáčka... naštěstí, máme leckde co dělat, abychom projeli sami.
A konečně jsme objevili tajemství lodí a přehrad na Douru, každá přehrada má plavební komoru! Takže až nám jednou bude 80 a už nás budou bolet nohy, nadělíme si plavbu lodí 🙂.
Krásné výhledy pokračují stejně jako náš portugalský road trip kolem Doura.
Na další procházku zastavujeme v Tua, železniční stanice, dřív křižovatka dvou tratí, pár domečků, hotel a restaurace...
Ani tady nás neminula cesta po kolejích zrušené trati. Výstavba železniční tratě Tua, která začala v roce l884, byla mimořádně náročná a zahrnovala výstavbu celkem dvou viaduktů, pěti mostů, osmi pontonů, šesti tunelů, 207 akvaduktů a l6l opěrných zdí. Tato železniční trať vedla po levém břehu řeky Tua a spojovala obce Foz Tua a Mirandela v délce přibližně 54 km. Na stavbě železniční trati Tua se podílelo 1047 dělníků a v důsledku pracovních úrazů bylo 18 dělníků usmrceno a 59 zraněno. Železniční trať Tua byla nakonec slavnostně otevřena 29. září 1887... A poslední úsek byl nakonec uzavřen roku 2008...
I v Tua jsme si užili pravý portugalský oběd v přeplněné hlučné restauraci, kde si i místní nechávali balit nedojezené jídlo s sebou🙂.
Dál jsme se snažili pokračovat co nejblíže řeky, což se nám před Pinhao téměř nevyplatilo, protože to, co vypadalo jako silnice ve skutečnosti moc sjízdné nebylo. Naštěstí jsme to my i Bahňásek zvládli a Pinhao, kde jsme se toulali už před třemi lety (určitě stojí za to!), jsme po silnici N 222 rychle nechali za sebou.
Cestou jsme párkrát zastavili, ale protože tuhle část cesty máme už projetou, minuli jsme Peso da Regua, kde jsme kdysi spali pod mosty, a chvíli ještě po N 222 pokračovali. Nakonec jsme ale sjeli na silničku k řece a zakotvili před Resende v přístavu u Bernardo.
I čas na produktovou vycházku zbyl, byl plný talíř fiků k snídani.
V Resende nakupujeme v Pingo Doce (to nás naštěstí, na rozdíl od španělské Mercadony, nezklamalo) a pokračujeme dál.
Vinic ubývá, zato přibývá aut, domů a civilizace... Výhledy stále krásné, ale krajina už je pořádně zabydlená a na N 222 jedno auto za druhým. A odbočit k vodě na menší silnici se nějak nedaří. Na jednu smí vozidla jen do 1,5 tuny (to nemáme ani kdybychom vystoupili😀), další cestou by projela maximálně terénní motorka.
A další cesta existuje pouze na mapě...
Při pohledu na majestátní (a jak jsme pred tremi lety zjistili zcela opuštěný) klášterní komplex Alpendurada na protějším břehu řeky v nás dozrává rozhodnutí naši expedici ukončit a zmizet někam do divočiny. Někam podle našeho hesla: Nic tu není, proto jsme tady my 😀.
Zastavili jsme tedy ještě v Escamarao, nejbližším přístavu, na oběd (polévku z lednice) a na rozloučení.
Máme za sebou od pramene Doura vic než 1200 kilometrů autem a asi 250 pěšky.
https://mapy.com/s/gagocereso
Dál budeme pokračovat už bez řeky, zato přímo na jih!
Komentáře
Okomentovat