V Alenteju čápi děti nenosí

ledna 31, 2025

Noc na náměstíčku před restaurací byla klidná, zato ranní vichr nám zase pěkně houpal autem. Vzhledem k tomu, že podle předpovědi měl ještě sílit, bylo jasné, že odtud dnes šlapat nebudeme. Proto jsme vyrazili v "pyžámku" ještě před snídaní někam za vítr a taky dál od civilizace🙂.

Větru jsme jakž takž ujeli, posnídali v opuštěném údolíčku a pomalu projížděli po zapomenutých silničkách a nezpevněných cestách Alenteja.

A jedna přeháňka stíhala druhou a na kopcích vítr ohýbal trávu, cisty, korkové duby, olivy i eukalypty.

Po poledni už jsme měli cest plných výmolů dost a zastavili na čaj u mostu Ponte de Salvador, znovu s výhledem na přehradu Santa Clara.

Přehrada je opravdu velká, protože se rozlévá do mnoha různých údolí, ale bývala ještě mnohem větší, dokud nepřišlo v roce 2020 sucho a voda mohutně poklesla.

Odpoledne to chvilinku vypadalo, že se počasí vylepšuje, shodili jsme tedy přece jen "pyžámka" a vyrazili do nejbližší vsi lovit oběd.

Ulovili jsme ho v jediné otevřené místní hospodě těsně před zavíračkou, pomohlo pár portugalských slovíček a dostali jsme Prato de dia, jídlo dne, chobotnicovou rýži a dušené hovězí, které se rozplývalo na jazyku.

Venku nás zase uvítal déšť, takže nasadit pláštěnky a hurá do Santana da Serra, vesničky proslulé chovem bojových býků a obklopené kopci porostlými voňavými cisty (zatím ještě nekvetou, ale brzo budou!).

Býků jsme moc neviděli, jen pasoucí se "krávy" v dálce, ale po Čapím pobřeží jsme teď byli v Čapí vesnici! Čápi byli zase naprosto všude, nejen vidět, ale i slyšet, klapání zobáků nepřehlušila ani další přeháňka.

Kdyby čápi opravdu nosili děti, muselo by to tu vypadat úplně jinak. Santana da Serra má totiž hustotu obydlení 3,5 obyvatele na km2. Celé Alentejo, čápi nečápi, je jen velmi řídce osídlené, jen lány cistů, korkových dubů, olivových hájů a zemědělské půdy. A sem tam taky vinic, víno je tu výborné, stejně jako v celém Portugalsku. V restauraci ani vybírat nemusíte, "vino da casa" je tady vždycky dobré. Ale lidí je tu nejspíš míň než těch čápů...

Sluníčko se střídalo s deštěm, vydali jsme se tedy ještě na průzkum okolí.

Ale i v dešti je to tu spíš jaro než konec ledna.

Počasí také nakonec pochopilo, že my se nevzdáme a v druhé polovině cesty konečně pořádně vykouklo sluníčko a my se mohli kochat výhledy na pohoří Monchique a kopce poseté větrnými mlýny.

Na noc jsme se vrátili k Ponte de Salvador, kde nás v noci navštívila první letošní bouřka, ale ráno nás uvítala modrá obloha a sluníčko.

https://mapy.cz/s/korasanoco

U moře má stále foukat, takže nikam nejedeme a vyrážíme na průzkum okolí.

Díky suchu je přehrada naplněná z méně než padesáti procent a místy je to docela strašidelný pohled. Nikde nikdo, jen volavky a čápi.

Dostali jsme se až na dno slepého ramena, kde jsme se prodírali zarostlým divokým údolím cesta necesta.

Nakonec jsme našli i cestičku vzhůru a byli odměněni troskami dalšího větrného mlýna a kruhovým výhledem.

Zpátky jsme se vraceli po silničce, kde jsme nepotkali jediné auto, jen jednoho osamělého cyklistu.

Krajina nádherná, ale pustá... I těch pár domů, co tu bylo, je opuštěných.

Dva jsme dokonce prozkoumali a musela to být nádhera tady bydlet...

Čápi tu děti opravdu nenosí, spíš je odnášejí.

K večeru jsme si ještě vyšli hájem korkových dubů na vyhlídku na opačnou stranu přehrady a západ slunce🙂.

No a na noc jsme se nakonec přesunuli kvůli signálu a fotbalu (Viktorka hrála se španělským Bilbaem) o kilometr dále a já se konečně svezla v "pojízdné posteli", pěkně na našem gaučíku🙂.

Ráno nás vzbudilo sluníčko a protože na pobřeží konečně mělo prestat foukat, vydali jsme se pomalu zpět tam, co jsme skončili. Cestou jsme v Odemiře doplnili vodu a pečivo a zamířili na místo, které jsme ojevili před dvěma roky. Malé parkoviště naproti Praia de Odeceixe, kde chceme dnes zůstat.

A odtud pokračujeme zase po Rotě Vicentině, nejdříve směrem k restauraci, odkud jsme předevčírem odjížděli. Čapí pobřeží se vratilo v plné kráse, ale ani čapí vnitrozemí nebylo špatné. Dost opuštěné je to tu všude, ale čápů je tu...