Všude sobi

Sobi jsou ve Finsku úplně všude, alespoň v Národním parku Pallas-Yllastunturin kansallispuisto a jeho okolí.


Jsou v lese, v brusikách, na rozcestích i v mlází, v močále, na silnici i na parkovišti.



A taky v polévce, pečení, smažení, trhaní, v omáčce (café Tunturiporo u jezer Tormaslompolo a Jerisjarvi), v konzervě i na grilu. 


Taky je tu všude absolutní ticho, takové ticho až křičí 🙂. A jenom lesy a jezera, lesy a jezera... nádherně pusto a přitom turistů pěšáků ráj. U každého východiště značených cest je parkoviště a ty turistické přístřešky a chaty jim opravdu závidím. Tenhle je u jezera Hietajarvi. 





Nachodili jsme dalších pár desítek kilometrů lesy plnými borůvek, brusinek a hub, močály i bažinami, ale i vyšplhali pár kopců. Ano jsou tu i kopce, nejvyšší hora parku Pallas... se jmenuje Taivasero a má 809 metrů 🙂, ale kopec je to pořádný. 




A nahoře to stále všude fouká, severák funí ze všech stran, i lidé jsou tam víc vidět. Tak raději zase dolů do lesů a k jezerům, tam moc lidí nepotkáte.



Někde jsou břehy úplně pusté, jinde je zašito spousta chatiček daleko od sebe a občas i takováhle nádhera na samotě s vlastním molem uprostřed lesa. 





Od jezer zase do lesa a do bažin a k dalšímu jezeru... 






A pak zase na kopec... Výhled ze Seiponen jsme si ale užili bez větru, zato s krásným letním počasím. 




Ve čtvrtek bylo opravdu nádherné počasí, takové léto by se mi líbilo pořád. 




Cesta kolem řeky Ounasjoki přímo hýřila barvami. 





V Ketomalla jsme se rozloučili s národním parkem a vyrazili dál směr Hetta, kde jsme trochu doplnili zásoby a pak už jen hledali místo na nocleh. 




Trasa za předchozí dva dny https://mapy.cz/s/hesocosaho

Dál nás čeká Kilpisjarvi, čili opravdu daleký sever. 



Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se pere s Peru

Obrázek
Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko. Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂.  Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím... Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky f
Další informace

Zájezd

Obrázek
 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit...  Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem... Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma.  Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁.  Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nen
Další informace

Antequera a Ronda

Obrázek
 V noci byl klid, jen sýček houkal a kolem deváté přijel hrobník s hrobnicí uklidit záchod a hřbitov 🙂. A my pokračovali dál podle atlasu po vyhlídkové dálnici směr Ronda. Dálnice opravdu vyhlídková byla, znovu citrusové, mandloňové a olivové sady, údolí lemovaná horami a skalami. Krajina málo obydlená, ale udržovaná a obdělávaná člověkem.  Proti jižní Itálii je tu čisto, lepší silnice a domy většinou udržované. A musím konstatovat, že krajina ve španělském vnitrozemí je mnohem pestřejší a zajímavější než přímořská paneláková rovina. Místy si člověk dokonce připadá spíš jako někde v Mexiku. A když mu zdálky zamává zasněžená Sierra Nevada, to je teprve paráda.  Odpoledne nás cesta zavedla do Antequery, kterou jsme jako obvykle projeli přes náměstí a pěší zónou (navigace zase excelovala) až na parkoviště na kraji města. A mohli jsme se kochat.  Prohlídka stála za to a ani oběd neměl chybu!  Bylo jasné, že do Rondy už dnes nedojedeme, a tak bylo dále jediným úkolem najít místo na spaní.
Další informace