Port des Canonge, Deia, Port Sóller

Místečko v lese se docela osvědčilo, umyli jsme se, poklidili a dopoledne už šlapali z Banylbufar do přístavu Port des Canonge. 



Zatím to vypadá, že i Španělé mají slušné turistické značení, jen podle průvodce to měla být cesta borovým lesem, ale místy už z něho moc nezbylo, borovice suché a polámané. Ovšem výhledy byly nádherné. 



V přístavu bylo krásně pusto a prázdno, tak jak to máme rádi 🙂. 

Cestou jsem také znovu doplňovala sbírku lednových květů, pěkně se mi množí 🙂. 

Planika obecná 

Anthyllis cytisoides (úročník) 

Áronovec neboli Křivuška

Po návratu jsme osedlali Bahňáska a pokračovali vyhlídkovou silnicí dál, směr Sóller. A protože se přihlásil krutý hlad a vařit se nám dnes opravdu nechtělo, hledali jsme cestou i restauraci. A našli úplný zázrak! Restauraci Can Costa v restaurovaném starém mlýně s typickou mallorskou kuchyní. 

Frito mallorquin - úžasná dobrota s jehněčím masem a játry, ňam! 
Ani jehněčí žebra a králík na cibuli neměly chybu! 


A to měli jako dezert ještě náš oblíbený citronový koláč 🙂 a na parkovišti rozkvetlé mandloně. 

Naším cílem byl Son Marroig, vila rakouského Arcivévody Luise Salvadora s parkem. 


Bohužel i když měli mít otevřeno, bylo všechno zabedněné, prostě mimosezóna. 

Stejně pustá a prázdná byla Deia, půvabné městečko, kde jsme díky šipce k La Casa de Robert Graves zjistili, že tento anglický spisovatel zde žil a tvořil víc jak padesát let, takže i román Já, Claudius vznikl zde. 








Vyhlídkovou silnicí s dechberoucími výhledy a ohromujícím panoramatem hor (https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Serra_de_Tramuntana) jsme nakonec dorazili do Port Sóller. 



A ještě jsme stihli západ slunce u majáku, kde dnes už zůstaneme. 


https://mapy.cz/s/jasulevovu

 







Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se pere s Peru

Obrázek
Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko. Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂.  Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím... Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky f
Další informace

Zájezd

Obrázek
 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit...  Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem... Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma.  Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁.  Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nen
Další informace

Antequera a Ronda

Obrázek
 V noci byl klid, jen sýček houkal a kolem deváté přijel hrobník s hrobnicí uklidit záchod a hřbitov 🙂. A my pokračovali dál podle atlasu po vyhlídkové dálnici směr Ronda. Dálnice opravdu vyhlídková byla, znovu citrusové, mandloňové a olivové sady, údolí lemovaná horami a skalami. Krajina málo obydlená, ale udržovaná a obdělávaná člověkem.  Proti jižní Itálii je tu čisto, lepší silnice a domy většinou udržované. A musím konstatovat, že krajina ve španělském vnitrozemí je mnohem pestřejší a zajímavější než přímořská paneláková rovina. Místy si člověk dokonce připadá spíš jako někde v Mexiku. A když mu zdálky zamává zasněžená Sierra Nevada, to je teprve paráda.  Odpoledne nás cesta zavedla do Antequery, kterou jsme jako obvykle projeli přes náměstí a pěší zónou (navigace zase excelovala) až na parkoviště na kraji města. A mohli jsme se kochat.  Prohlídka stála za to a ani oběd neměl chybu!  Bylo jasné, že do Rondy už dnes nedojedeme, a tak bylo dále jediným úkolem najít místo na spaní.
Další informace