Robinsoni z Floresu

 No a neodletěli...

Čekejte, čekejte, čekejte.... Čekáme, čekáme, čekáme... Zatím to vypadá na pondělí...

Nakonec jsme si v sobotu odpoledne vyzvedli znovu auto, naštěstí se to podařilo na napůl propadlou rezervaci z Terceiry, a odpoledne vyrazili s našimi portugalskými přáteli znovu na Poço da Ribeira do Ferreiro k vodopádům.


Tohle místo je opravdu chrám přírody. Těžko se to popisuje, ale člověka to úplně ohromí, ta nádhera... 

Do tmy pak zbyl ještě čas na pár kilometrů kolem🙂. 









Jinak už jsme prošli město křížem krážem, porouchané letadlo stále stojí na letišti uprostřed města (tedy spíš vesnice 😁), žádné další nepřiletělo a tedy ani neodletělo... 


A vítr stále funí... A detektivka jako od Agathy Christie se úspěšně rozvíjí. V hotelu je s námi i kapitán letadla s celou posádkou a cestující nějakým záhadným způsobem ubývají. Kam se ztrácí? Nejí a zoufají si na pokojích? Z ostrova se nedostanou bez letadla (ani loď nepřipadá v úvahu, žádná tu není a jsou vlny jak dům), mohli se jedině utopit 😁. 

Nejbližší teoreticky možný odlet na Terceiru, odkud máme letenky domů, je v pondělí, takže jsme si aspoň neděli užili v klidu. 
Ostrov je opravdu maličký, všechny cesty jsme projeli už několikrát. Občas si připadáme jako Robinson na pustém ostrově, nikde nikdo a všude už jsme byli🙂. Na normální život trochu zvláštní místo... Možná i proto je tu tolik opuštěných domů po lidech, kteří emigrovali. 

Jen pěšky nám pár úseků chybí, počasí nám opravdu moc nepřálo. 






A ani z plánované túry od majáku téměř nic nebylo, jít se nedalo, vichr by nás sfoukl do moře. Ale náhradní výšlap u Faja Grande předčil všechna očekávání. 






Tenhle vodopád na Ribeira Grande byl dechberoucí, cesta k němu sice po lavině kamení, ale stál za to! 




Tady na opačné straně od majáku vítr tolik nefoukal a i sluníčko svítilo, tak jsme si neděli opravdu užili i nějaké kilometry jsme našlapali🙂. 










Dokonce jsme i viděli, jak se mlela kukuřičná mouka ve vodním mlýně z roku 1862. A mele se stále, tahle mlynářka tam chodí dvakrát týdně už 15 let! 


No a večerní hotelová detektivka měla pokračování, na večeři už jsme byli s našimi přáteli téměř sami, přestože žádné letadlo stále neodletělo... 
Asi jí budu muset napsat😁. 








Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se pere s Peru

Obrázek
Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko. Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂.  Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím... Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky f
Další informace

Zájezd

Obrázek
 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit...  Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem... Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma.  Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁.  Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nen
Další informace

Antequera a Ronda

Obrázek
 V noci byl klid, jen sýček houkal a kolem deváté přijel hrobník s hrobnicí uklidit záchod a hřbitov 🙂. A my pokračovali dál podle atlasu po vyhlídkové dálnici směr Ronda. Dálnice opravdu vyhlídková byla, znovu citrusové, mandloňové a olivové sady, údolí lemovaná horami a skalami. Krajina málo obydlená, ale udržovaná a obdělávaná člověkem.  Proti jižní Itálii je tu čisto, lepší silnice a domy většinou udržované. A musím konstatovat, že krajina ve španělském vnitrozemí je mnohem pestřejší a zajímavější než přímořská paneláková rovina. Místy si člověk dokonce připadá spíš jako někde v Mexiku. A když mu zdálky zamává zasněžená Sierra Nevada, to je teprve paráda.  Odpoledne nás cesta zavedla do Antequery, kterou jsme jako obvykle projeli přes náměstí a pěší zónou (navigace zase excelovala) až na parkoviště na kraji města. A mohli jsme se kochat.  Prohlídka stála za to a ani oběd neměl chybu!  Bylo jasné, že do Rondy už dnes nedojedeme, a tak bylo dále jediným úkolem najít místo na spaní.
Další informace