Středeční noc už jsme nakonec strávili na pobřeží ve Francii.
Za Biaritzem jsme odbočili z dálnice a zakotvili na parkovišti u Plage des Casemes kousek za Le Penon.
Když jsme přešli přes dunu, zjistili jsme, že moře je tu zase úplně jiné a barvy krásně pastelové.
V noci zase pršelo, tak jsme vyrazili později, navíc bylo ještě třeba nakoupit a rozloučit se s mořem. Jeli jsme tedy ještě kus po Cote d'Argent a za Bias na pláži Plage de l'Especier jsme se definitivně rozloučili s mořem.
Dál jsme mířili do Saint Emilion, ale popojíždění v zácpě kolem Bordeaux nás zcela vycucalo, takže jsme zastavili v první hezké vesničce vydechnout. V Melonu jsme se tedy prošli k řece Dordogne...
A pak už jsme jen popojížděli mezi vinicemi🙂.
A v Saint Emilion nás čekalo překvapení. Jeden veterán za druhým.
A taky samozřejmě místo s ohromnou atmosférou.
Představovali jsme si, že popojedeme a někde ve vinicích si najdeme restauraci v dochozí vzdálenosti od auta, abychom si večeři mohli pořádně užít. Bohužel mimo Saint Emilion, kde jsme spát nechtěli, nikde žádná otevřená restaurace široko daleko nebyla. Nakonec jsme skončili hladoví v malém městečku Branne, vzdáleném asi 10 km, v moc pěkné restauraci, ale s děsivou obsluhou...
Zážitek z francouzské restaurace :
Suverénní číšníce, tvářící se, že mluví anglicky, aniž by pronesla jediné srozumitelné slovo, jídelní lístek naškrabaný křídou na ohromné tabuli malými nečitelnými písmeny pouze francouzsky. Po objednání kompletního menu skončili předkrmem a pak nám nutili rovnou dezert! Bylo docela složité vysvětlit, že chceme ještě inzerované hlavní jídlo...
Ale noc ve vinici nakonec vyšla 🙂.
Ráno jsme se tentokrát moc nezdržovali, protože ve vinici začali pracovat.
Vyrazili jsme tedy dál směrem Rocamadour, zpočátku jsme v údolí řeky Dordogne jeli dokonce stejnou trasou jako veteráni ze včerejška a tak určitě budeme na mnoha fotkách diváků jako doprovodné vozidlo🙂.
Navigace nás tentokrát po pár domluvách příjemně překvapila a vedla nás po opuštěných silničkách nádherným zeleným údolím.
Na oběd nás odbočka na silnici zavedla do středověkého městečka Belvas.
Jídlo tentokrát nemělo chybu, obsluha byla milá a cena poloviční.
Ale přesto Portugalci vyhrávají na celé čáře, jsou milí a dokonce i když neumí anglicky, nějak se s nimi domluvíte. Francouzi jsou prostě Francouzi a kdo je víc...
Zelené údolí nás dovedlo až k Rocamadouru.
Už příjezd byl úžasný.
Cesta sem opravdu stála za to. V sezóně tu je podle množství parkovišť určitě blázinec, ale jarní páteční podvečer byl překvapivě klidný.
A takovou zmrzlinu ze zeleného citrónu jsem ještě neměla, ňam!
Pak už jsme vyrazili směrem domů. Večer se nám podařilo po sjetí z dálnice ještě najít pěkné místo na spaní u větrného mlýna ve Valiergues.
Sobota byla už zcela ve znamení cesty domů, jen s krátkou zastávkou v Lapalisse a procházkou v parku u zámku La Palice.
Pak už jsme nesjeli z dálnice. Ještě že s sebou vezeme i celý domeček, to má na dálnici i takový obídek či svačinka se siestou na gaučíku jinou úroveň😁.
No a přesně o půlnoci nás doma v dolíku uvítal slavík, který zpíval jako o závod.
Byl přece první máj!
Komentáře
Okomentovat