Víkend

 A zase večer bez signálu... Začíná se mi to líbit, psát nemůžu, takže bublinky a po setmění spát🙂. 

Teď tedy sobota i neděle dohromady.

Horská noc byla jasná, zato ráno jsme se probudili a svět pod námi zmizel.

Nahoře však se vyjasňovalo a tak jsme vyrazili na túru. Dolů opuštěnými svahy hory Fóia kolem polorozbořených stavení do eukalyptového lesa až k malému vodopádku a pak zas téměř kolmo vzhůru kolem většího vodopádu pod Barbolete zpět.











Během dopoledne sluníčko ale ubývalo až se docela zatáhlo a protože předpověď počasí taky za moc nestála, vydali jsme se odpoledne zase zpět k moři.
Chceme pokračovat chvíli po Costa Vicentina. 
Zamířili jsme tedy nejdříve na pláž Arrifana, netušíce, že se tam právě konají surfařské závody. Zaparkovali jsme nakonec až u pevnosti, dali si domácí oběd a pláž jsme si prohlédli jen shora. 



A vydali se po útesech na opačnou stranu. A objevili další malé plážičky! No a v nohou už jsme měli slušné vysokohorské převýšení, po útesech je to tu pořád jen nahoru a dolů. 








Na večer jsme se přesunuli přes Monte do Clérigo, kde bylo také přecpáno surfaři, nad pláž Armoreira. 
To už byla ale jen krátká obhlídku okolí a idylický večer pod hvězdami, bez signálu, ale s bublinkami🙂




A takhle jsme se ráno probudili...




A pláž byla naše, přebrodili jsme říčku, co nás dělila a jen tak zkoumali. 

A objevili jsme třeba tuhle nádheru. 



Všude téměř pusto, jen surfaři a jejich vozítka. 

Ale v létě tu je asi nabito, aspoň podle značek na chodnících k pláži. 

Cestou na další pláž Praia de Odeceixe nás  navigace protáhla dalšími tajnými nezpevněnými zkratkami, ze kterých nás vysvobodil místní děda, který nám poradil rovnou cestu, kterou ani navigace neznala. 






A protože je neděle, přejeli jsme jen za řeku a nikam už se nechystáme. Jen odpočívat u moooře😁. 


Ještě foto z večerní procházky🙂










Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se pere s Peru

Obrázek
Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko. Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂.  Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím... Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky f
Další informace

Zájezd

Obrázek
 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit...  Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem... Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma.  Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁.  Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nen
Další informace

Antequera a Ronda

Obrázek
 V noci byl klid, jen sýček houkal a kolem deváté přijel hrobník s hrobnicí uklidit záchod a hřbitov 🙂. A my pokračovali dál podle atlasu po vyhlídkové dálnici směr Ronda. Dálnice opravdu vyhlídková byla, znovu citrusové, mandloňové a olivové sady, údolí lemovaná horami a skalami. Krajina málo obydlená, ale udržovaná a obdělávaná člověkem.  Proti jižní Itálii je tu čisto, lepší silnice a domy většinou udržované. A musím konstatovat, že krajina ve španělském vnitrozemí je mnohem pestřejší a zajímavější než přímořská paneláková rovina. Místy si člověk dokonce připadá spíš jako někde v Mexiku. A když mu zdálky zamává zasněžená Sierra Nevada, to je teprve paráda.  Odpoledne nás cesta zavedla do Antequery, kterou jsme jako obvykle projeli přes náměstí a pěší zónou (navigace zase excelovala) až na parkoviště na kraji města. A mohli jsme se kochat.  Prohlídka stála za to a ani oběd neměl chybu!  Bylo jasné, že do Rondy už dnes nedojedeme, a tak bylo dále jediným úkolem najít místo na spaní.
Další informace