Bez názvu

Včera den sice se signálem, ale zato bez telefonu🙂 a plný dobrodružství. A večer zmizel i signál 😁, takže dnes zase dva dny najednou. 

V úterý ráno jsme vyrazili po pusté pláži směrem na Foz do Arelho k Lagoa dos Óbidos. 





Doufali jsme, že lagunu celou obejdem, ale uprostřed pláž přetínala široká a hluboká řeka. 

Tak jsme si udělali procházku jen po naší straně a plánovali se vrátit a po polívce se vydat po pláži na opačnou stranu. 
Ale ouha! 
Tam, kde byly krásné bílé skály s jeskyněmi, byla všude voda. Příliv a vlny nás zcela odřízly. 

Hodinku jsme tak provozovali portugalský národní sport - zírání na moře, který jsme si pro sebe nazvali "čuming". Pak nám to ale nedalo a krkolomnou pěšinkou jsme vyšplhali na útes a jak kamzíci jsme se po skalách vrátili zpět. 

Fotek bylo celkem málo, ráno byl vybitý jak telefon tak zdroj, a odpoledne se telefon asi urazil úplně. Při siestě najednou zvuk, jak cosi kamsi spadlo a ejhle, telefon fuč. Svezl se skříňkou přes dvě přihrádky a projel centimetrovou škvírou až k zásobníkům vody, šance, že se něco takového stane skoro nulová a že ho dostaneme ven, ještě menší. A další hodinku bylo co dělat...

Podvečerní procházka směřovala po pláži na opačnou stranu.




Jen na příliv jsme tentokrát dávali větší pozor 🙂. Přílivu jsme tedy zdárně unikli, ale večer nás to z útesu téměř odfouklo, museli jsme se na noc stáhnout do houští. Kam se tou dobou stáhl signál jsme nezjistili🙂. 

Ráno byl čas popojet zase blíž k Portu. 
První zastávkou byla Alcobaca, klášter založený 1153, památka UNESCO. 


Návštěva v "náhubcích" nás moc nelákala, a ani městečko samotné nepůsobilo zvlášť útulně, spíše zanedbaně. 


Ostatně zbořených a opuštěných staveb všeho druhu je po celé naší cestě až 
dost a příroda si je zase rychle bere zpět... 


Popojeli jsme tedy k dalšímu klášteru, tentokrát z roku 1388.
Mosteiro de Batalha nám ovšem spravil chuť. Venku i vevnitř to dýchalo "duchem". 



Tak a teď rychle na dálnici a poskočit aspoň o 100 km dále a zpět k moři! 
Nocovat plánujeme zase co nejblíže pláže, někde v okolí Praia da Mira. 




Nakonec je z toho ještě několik procházek po pláži, než jsme se usídlili na parkovišti u Praia Poco da Cruz. 















Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak se pere s Peru

Obrázek
Tak jsme konečně tady. Už dlouho jsme o tom mluvili, ale odrazovala nás ta dlouhá cesta letadlem. Nicméně jednou takhle  večer v únoru na Mallorce, když jsme se chystali v Bahňáskovi ke spaní, slovo dalo slovo a koupili jsme zájezd do Peru. Ano, tentokrát zájezd, jen v malé skupince, ale přece jen zájezd, Jižní Amerika je pro nás už docela exotická a hooodně daleko. Ovšem naposled jsme byli s cestovkou asi před 16 lety, takže to byl pro nás skoro krok do neznáma 🙂.  Setkání na letišti proběhlo v pohodě, jen nás ostatní spolucestující zaskočili velikostí svých zavazadel (co v těch obrovských loďácích asi mají?). Podle programu jsme měli být pořád v pohybu, takže jsme jako obvykle vyrazili jen s příručním zavazadlem. A hned jsme byli po zásluze potrestáni, nejdříve jsme si kvůli letenkám, které jsme dostali až na letišti, museli stejně vystát dlouhou frontu na odbavení a o čekání na zavazadla ostatních po příletu do Peru ani nemluvím... Důležité je, že let jsme přežili, já hlavně díky f
Další informace

Zájezd

Obrázek
 Tak máme za sebou zase po velmi dlouhé době zájezd s cestovní kanceláří. A už vím, že zájezd je opravdu od slova jezdit...  Hodnocení začnu tím, že celkově se nám to fakt líbilo, protože i když jsme o tom dlouho mluvili, sami bychom se do Peru asi nevydali. Zatím jsme zůstávali jen v bezpečí Evropy, s Bahňáskem to ani pořádně jinak nejde🙂. I když... v Peru jsme zahlédli s obytňákem jednoho Francouze a jednoho Belgičana (jak jinak, kde je jediné pěkné místo široko daleko, tam vždy stojí Belgičan) a mluvili jsme s jedním Kolumbijcem... Vyzkoušeli jsme si cestu letadlem přes oceán a i když to bylo dlouhé, zvládli jsme to bez ztráty kytičky 😁, což nám otevírá doslova nové obzory. Hlavně v zimě, kdy jsou u nás plískanice a tma.  Zvládli jsme i nadmořskou výšku, většinu cesty jsme se pohybovali nad 3000 metrů nad mořem, 4000 nebyly výjimkou, rekord byl 5435 metrů. Špatně se spalo a dýchalo, ale pomalu to šlo😁.  Poučili jsme se, že je třeba pečlivě číst program zájezdu i mezi řádky a nen
Další informace

Antequera a Ronda

Obrázek
 V noci byl klid, jen sýček houkal a kolem deváté přijel hrobník s hrobnicí uklidit záchod a hřbitov 🙂. A my pokračovali dál podle atlasu po vyhlídkové dálnici směr Ronda. Dálnice opravdu vyhlídková byla, znovu citrusové, mandloňové a olivové sady, údolí lemovaná horami a skalami. Krajina málo obydlená, ale udržovaná a obdělávaná člověkem.  Proti jižní Itálii je tu čisto, lepší silnice a domy většinou udržované. A musím konstatovat, že krajina ve španělském vnitrozemí je mnohem pestřejší a zajímavější než přímořská paneláková rovina. Místy si člověk dokonce připadá spíš jako někde v Mexiku. A když mu zdálky zamává zasněžená Sierra Nevada, to je teprve paráda.  Odpoledne nás cesta zavedla do Antequery, kterou jsme jako obvykle projeli přes náměstí a pěší zónou (navigace zase excelovala) až na parkoviště na kraji města. A mohli jsme se kochat.  Prohlídka stála za to a ani oběd neměl chybu!  Bylo jasné, že do Rondy už dnes nedojedeme, a tak bylo dále jediným úkolem najít místo na spaní.
Další informace