V dolíku

 Není nad dopolední dvanáctikilometrovou procházku po pusté pláži 🙂 Odpoledne pak přesun k Douru, asi 200 km. Cestou se vystřídaly skoro všechny druhy počasí, od sluníčka po černé mraky a déšť. I sněhové vločky jsme několikrát viděli, naštěstí jen na dopravních značkách. Jeli jsme totiž přes hory🙂 na Ponte da Ermida. I teplota klesla, na kopci mlha jak v prádelně, ještě si tuhle část musíme někdy zopakovat za pěkného počasí, protože to určitě bude nádherné.  U Doura jsme měli vytipovaná dvě místa na přespání, na prvním měli všechno zavřené včetně parkoviště, na druhém byl zákaz vjezdu...  Nakonec jsme tedy skončili v Peso da Regua pod mostem. Tedy vlastně rovnou pod třemi 😁😁. 

Včera den sice se signálem, ale zato bez telefonu🙂 a plný dobrodružství. A večer zmizel i signál 😁, takže dnes zase dva dny najednou.  V úterý ráno jsme vyrazili po pusté pláži směrem na Foz do Arelho k Lagoa dos Óbidos.  Doufali jsme, že lagunu celou obejdem, ale uprostřed pláž přetínala široká a hluboká řeka.  Tak jsme si udělali procházku jen po naší straně a plánovali se vrátit a po polívce se vydat po pláži na opačnou stranu.  Ale ouha!  Tam, kde byly krásné bílé skály s jeskyněmi, byla všude voda. Příliv a vlny nás zcela odřízly.  Hodinku jsme tak provozovali portugalský národní sport - zírání na moře, který jsme si pro sebe nazvali "čuming". Pak nám to ale nedalo a krkolomnou pěšinkou jsme vyšplhali na útes a jak kamzíci jsme se po skalách vrátili zpět.  Fotek bylo celkem málo, ráno byl vybitý jak telefon tak zdroj, a odpoledne se telefon asi urazil úplně. Při siestě najednou zvuk, jak cosi kamsi spadlo a ejhle, telefon fuč. Svezl se skříňkou přes dvě přihrádky a pro

 Předpověď počasí slibovala déšť, proto jsme se rozhodli pro delší přesun. V sobotu vyzvedáváme Jojo a spol. za Portem na letišti, tak budeme aspoň blíž. Ale na pobřeží Costa Vicentina se ještě určitě někdy vrátíme. Přesunuli jsme se tedy zhruba o 290 km dále a zastavili až v městě Óbidos. V půvabném historickém městečku byl právě Festival čokolády, ale nás více zajímaly staré uličky.  A taky oběd 😁 Dál jsme pokračovali do Peniche, městečka vystrčeného na poloostrově v moři, kde jsme zastavili pouze u majáku  a jeli dál. Všude samá výstavba, příroda žádná, jedno z míst, kam už nemusím.  Na noc jsme si nakonec našli místo překvapivě daleko od civilizace (to je v těchhle místech docela těžké), na útesu nad nádhernými plážemi. Už se těším, až je zítra pořádně prozkoumáme. 

 A zase večer bez signálu... Začíná se mi to líbit, psát nemůžu, takže bublinky a po setmění spát🙂.  Teď tedy sobota i neděle dohromady. Horská noc byla jasná, zato ráno jsme se probudili a svět pod námi zmizel. Nahoře však se vyjasňovalo a tak jsme vyrazili na túru. Dolů opuštěnými svahy hory Fóia kolem polorozbořených stavení do eukalyptového lesa až k malému vodopádku a pak zas téměř kolmo vzhůru kolem většího vodopádu pod Barbolete zpět. Během dopoledne sluníčko ale ubývalo až se docela zatáhlo a protože předpověď počasí taky za moc nestála, vydali jsme se odpoledne zase zpět k moři. Chceme pokračovat chvíli po Costa Vicentina.  Zamířili jsme tedy nejdříve na pláž Arrifana, netušíce, že se tam právě konají surfařské závody. Zaparkovali jsme nakonec až u pevnosti, dali si domácí oběd a pláž jsme si prohlédli jen shora.  A vydali se po útesech na opačnou stranu. A objevili další malé plážičky! No a v nohou už jsme měli slušné vysokohorské převýšení, po útesech je to tu pořád jen nah