V dolíku

A je to tu! První cesta za námi.  Tedy zatím jen zkušebně na jednu noc, ale paráda.  Pánbůh Turista nás nezklamal a nadělil nám sluníčko a oblohu skoro bez mráčku, takže jsme vyrazili jako páni směrem na Kokořín.  A abysme si to užili, nechali jsme dálnici za zády. Tím jsme zároveň vyzkoušeli i novou navigaci a poznali, že má dálnice hodně ráda, ale když se přemluví, nebojí se žádné cesty, ani té, co už skoro není na mapě.  "Slečno, víte kde je Smečno?" říkala často babička. Do teď jsem nevěděla, proto když se před námi vyloupla majestátní stavba, byla naše první zastávka jasná.  Zámek je zvenku krásný, bohužel nikde kolem o něm není ani zmínka, ani cedulka. Přitom podle Wikipedie má bohatou historii...  Přesto nás Smečno nezklamalo, tedy hlavně místní řezník, tolik voňavých dobrůtek, na místě dělaných, nádhera. O večeři i svačinu bylo postaráno.  No a pak už rovnou do Kokořínského dolu.  Kokořín je pro nás zatím jen málo probádaná oblast, o to více jsem se těšila.  Na spaní

 Tak jsme si po čtyřech měsících konečně přivezli našeho Běláska! Tedy spíš Bahňáska. V dolíku bláto stříkalo na všechny strany a než jsme přejeli louku, změnil barvu ze zářivě bílé na šedivohnědou. Alespoň ví, co ho u nás čeká!  Teď jen vyřídit ještě pár věcí, dokoupit pár drobností, třeba sprchu, plynovou bombu na vaření, kabely na elektřinu nebo polštáře... a můžeme vyrazit do světa.  I když Mája by prý vyrazila hned, už si zabrala místo vzadu, chuděrka neví, že zůstane s Robertem doma hlídat.